Správné chování dětí v domě Božím
Autor: Martina Sedlářová, publikováno dne: 06.05.2014 21:06:00
Zde je dům Boží a hrána nebes ...Článek byl převzat z deníku Světlo (30.číslo/2011)
Těmito slovy začíná Introit mešních textů k posvěcení chrámu. Měli bychom je mít na mysli, kdykoliv vstupujeme do chrámu. Připomínají nám, kdo v tomto domě přebývá, a je naším úkolem, abychom do této skutečnosti co nejdříve zasvětili i naše děti. Zvláštní Boží přítomnost nás zavazuje, abychom je od počátku učili, jak se mají v Božím domě chovat. Držení těla pomáhá duši probouzet úkon klanění, kterým jsme Bohu povinni. Všimneme si především tří bodů, které jsou: ticho, chování a dobrý příklad.
Cvičení v zachování ticha
Bůh stvořil naši duši v tichu. Při křtu nás znovu vnořil do tajemného ticha. Pomáhejme i těm nejmenším zachovávat v kostele ticho. Pokud je dítě potichu, necháme je v klidu. Při hlasitém projevu položme mu něžně ruku na ústa. Postupně pochopí a naučí se, že se zde má chovat tiše. Abychom dosáhli ticha, vyhýbejme se tomu, hrát si s ním. Tím bychom jen podpořili jeho zvyk obracet neklidem na sebe pozornost a tak si ji vynucovat. Pokud se nám nedaří dítě utišit, musíme s ním na chvíli vyjít z kostela.
Vnější chování
Postupný návyk chovat se tiše pomůže dítěti, aby v kostele zachovalo klid. Dítě má pochopit, že v kostele musí rodiče více pozornosti věnovat Bohu než jemu a že se s ním nemohou mazlit tak, jak to dělají doma. Když je dítě již větší, učíme je sedět v lavici. Kostel ovšem není jediné místo, kde se má dítě učit ovládat své tělo. Snažíme se však, aby začalo rozlišovat mezi domácím prostředím a posvátným prostředím Božího domu. K důstojnému chování Božího dítěte může přispět i sváteční oblečení.
Dobrý příklad
Příklad je důležitým prvkem, který pomáhá dítěti chovat se v kostele správně. Ze zbožného, důstojného a usebraného chování rodičů dítě pochopí, že kostel není totéž co domov. Když dítě vidí své rodiče ve zbožné usebranosti, alespoň krátce je bude napodobovat, brzy ovšem asi podlehne svým proměnlivým náladám. Musíme je proto opakovaně usměrnit. Měl by stačit jeden vážný pohled a pokyn ruky. Málo k tomu pomůže, když dovolíme dítěti, aby si do kostela bralo své hračky. Tím jen smazáváme posvátnost prostředí, potřebu odlišného chování, které by se dítě mělo naučit vnímat a rozlišovat.
Dávat na dítě pozor
Pomůže nám, když dítě již předem připravujeme na čas, který má s námi strávit v kostele. Již před vstupem do kostele je upozorníme, proč bude nutné zachovávat na čas ticho a klid: „Vstupujeme do domu, kde bydlí Pán Ježíš." Můžeme dítěti pošeptat do ucha modlitbu, kterou může samo Pána pozdravit. Učíme je také pokleknout a klečet. Snažíme se, aby vidělo na oltář. Rozdělíme děti tak, aby se navzájem nepodněcovaly k neklidu.
Sami přitom ve své modlitbě svěříme své dítě Spasiteli a prosíme, aby mu dal zakusit svou přítomnost, aby mu pomohl prožít dobře tyto chvíle a aby pomáhal i nám vlastním příkladem a chováním vést dítě k Bohu. Je dobré, má-li dítě svou modlitební knížečku. Už doma je učíme, jak si mají při posvátných obřadech počínat, a upozorňujeme na krásné stránky, které nabízí liturgie i dětem.
Smyslem naší výchovy není jen usměrnit vnější chování, ale uvádět je do vztahu k Pánu a do prožívání posvátného dění. Čím více se prohlubuje duch víry, tím samozřejmějším se stává vnější chování spojené s vnitním klaněním. Může nám v tom pomáhat, když s dítětem navštívíme kostel i mimo nedělní bohoslužbu, aby se Ježíši poklonilo a řeklo mu své prosby i poděkování. Všechno závisí od toho, jak se v dítěti probouzí skutečná láska k Bohu, k Pánu Ježíši a Panně Marii. Dítě musí prožívat, že do kostela nechodí z přinucení a povinnosti, ale z lásky. K tomu nám pomáhá, když naše ratolesti seznámíme s příklady svatých dětí, které rády navštěvovaly Ježíše ve svatostánku a rozmlouvaly s ním. Takový vztah dětské duše k Pánu je velmi důležitý pro celý její další život.
Podle Dienst am Glauben 3/2011