Frýdlant - kostel Nalezení sv. kříže
Autor: Václav Sedlář, publikováno dne: 01.05.2014 18:52:00
Děkanský kostel je po hradu nejvýznamnější historickou památkou ve Frýdlantu, neboť je svědkem celých jeho dějin. Vlastivědná literatura v něm vidí pokračování původní gotické kaple sv. Barbory, nacházející se v místech dnešní sakristie. K ní se zřejmě vztahuje zápis v písemnostech míšeňského biskupství z roku 1346, takže její vznik je možno klást na přelom 13. a 14. století, do éry prvních Bibrštejnů. Když se město po husitských válkách opět začalo rozvíjet, došlo v druhé polovině 15. století k přístavbě presbyteria a rekonstrukci věže. Do takto zvětšeného prostoru bylo již možno umístit více oltářů, a když tento kostel v roce 1498 míšeňský biskup Johann ze Salhausenu světil, daroval mu několik svatých ostatků.
Další rozvoj Frýdlantu za klidných časů posledních Bibrštejnů vytvořil příznivé podmínky i pro rozšíření kostela. Letopočet 1551, umístěný v nápisech na vítězném oblouku, dokazuje, že se přístavba podélného trojlodí a další úpravy děly za života posledního Bibrštejna, Kryštofa. Autory přestavby byli italští stavitelé z Milána, bratři Kašpar a Marek, kteří sem přinesli umělecké prvky ponenáhlu se již prosazující renesance.
Rok 1551 byl předělem nejen v dějinách kostela, ale také Frýdlantska. Bibrštejnové vymřeli a v roce 1558 po nich nastoupili Redernové. A je přímo symbolické, jak tu zástupci obou rodů spočívají vedle sebe. Ze svorníků síťové klenby presbytáře shlížejí jejich erby na své zesnulé nositele: na náhrobníky Jeronýma (†1549), Jana VI. (†1550) a Kryštofa (†1551) z Bibrštejna a na rodinu prvního zdejšího Rederna Bedřicha (†1564), jeho manželku Salomenu z Schönaichu (†1556) a jejich syna Bedřicha II. (†1562). K Redernům lze přiřadit i náhrobník Anny, manželky Jana Jiřího z Redernu (†1566).
Vrcholným dílem renesančního umění je však redernská pohřební kaple, kterou dala svému choti Melchiorovi (†1600) vybudovat Kateřina. Postavil ji ve službách rodu osvědčený Ital Marcus Spazio z Lanza. Čtvercový půdorys kaple uzavřel třemi stranami osmiúhelníka, do nichž tvůrce náhrobku Gerhard Heinrich (Hendricks) z Amsterodamu, působící tehdy ve Vratislavi, umístil trojdílný monumentální památník. Ústřední postavou na něm je vojevůdce, polní maršál a několikanásobný vítěz nas Turky v Uhrách Melchior z Redernu. Jeho hrdinské činy jsou zachyceny na bronzových reliéfech s motivy bitev u Sisaku a Varadína a obléhání Pápy. Z nápisů umístěných ve střední části se dovídáme nejen o jeho životě, ale také o oddanosti a lásce jeho manželky.
Kateřina z Redernu dala Gerhardu Heinrichovi za úkol vytvořit rodinné mauzoleum. Proto umělec umístil po Melchiorově pravici plastiku paní Kateřiny a po jeho levici postavu jejich syna Kryštofa, vždy s příslušnými životopisnými údaji. Objednavatelka ovšem netušila, že v kryptě nakonec nebude pohřbena ani ona, ani její syn.
V letech 1605-10 vytvořil sochař Heinrich z bílého mramoru z Raspenavy a Anglie, zeleného ze Slezka a červeného z Polska památník asi 8 m vysoký a 5 m široký, připomínající trojkřídlý oltář, v jehož výklencích stojí bronzové, "v ohni pozlacené" plastiky uvedených Redernů. Výzdoba mauzolea byla v době vtniku bohatší. Jaspisy, topasy, rubíny a safíry dodávaly monumentu lesku, sloupy nesly bronzové lví hlavy, mramor zdobily tepané kovové pásy. Za Melchiorem viselo ve dvou řadách celkem šestnáct kovových erbů rodů spřízněných s Rederny. Na římsách náhrobků dosud stojí mramorové sochy starozákonních hrdinů - nalevo král David na koni a Jozue, vpravo Gedeon a Juda Makabejský na koni. Nahoře uprostřed korunuje dílo vítězný Vykupitel, Ježíš Kristus. Náklady na stavbu a výzdobu mauzolea dosáhly částky 36960 tolarů a mistr Heinrich považoval své dílo za tak významné, že jeho popis vydal v roce 1610 ve Vratislavi a Zhořelci tiskem.
Vznešená gesta postav Redernů vypovídají o jejich mentalitě i atmosféře doby, nápisy na mramorových deskách ukazují na ideální rodinné vztahy, zatímco na plechových deskách je zdůrazněna světská moc těchto osobností. Dílo rovněž demonstruje aktuální protitureckou propagandu, neboť v nejnižší části náhrobku se krčí spoutaní Turci. Mauzoleum však mělo dokumentovat i příbuzenské vztahy, jak bylo tehdy zvykem. Z kovových štítků s erby jednotlivých šlechticů se dochovaly jenom čtyři. Toto pozoruhodné sochařské dílo funerálního typu, jaké nemá v Čechách obdoby, bylo v minulosti několikrát poničeno. Poprvé prý už za švédských vpádů během třicetileté války, kdy byla hrobka vyloupena, rakve otevřeny a zejména Melchiorova zbavena všech cenností, které mu byly ponechány při slavném pohřbu 6.ledna 1601. Klid jeho a ostatních zde pohřbených střeží pozoruhodná tepaná mříž s erby Redernů a Šliků, z jejichž rodu pocházela paní Kateřina, což dovršuje působivost celého prostoru, koncipovaného v duchu tzv. vratislavského manýrismu, jenž byl předchůdcem pozdějšího baroka. Do doby, kdy vznikala redernská kaple, náleží svým vznikem také kostelní pískovcová křtitelnice (asi 1596, doplněná roku 1740 cínovým víkem a roku 1760 dřevěným krytem) a překrásná renesanční kazatelna, rovněž dílo Marka Spazia.
Dlouhá desetiletí válečných i poválečných obtíží poznamenaly také stav děkanského kostela, i když byl vzhledem k excentrické poloze ušetřen zhoubnému požáru v roce 1634. V souvislosti s vítězící rekatolizací po třicetileté válce byla kostelu jako centru protireformačního úsilí věnována rostoucí pozornost. Tak došlo po roce 1688 k přístavbě kaple na pravé straně a později i krypty pod ní (1704-17). V téže době byl pořízen nový hlavní oltář, zřízen chór pro hudebníky a zabudovány nové varhany, dílo Josefa Richtera z Liberce. Nahradily dřívější nástroj z 16. století, umístěný dosud nad sakristií. S novými varhany měli o třicet let později velké potíže kantor Heinrich Hübner a varhaník Carl Bernhard Herbig, když jim vrchnost uložila pokutu za to, že se o ně špatně starali. V žádosti hraběti Filipu Gallasovi uváděli na svoji omluvu v roce 1746, že již mnohokráte upozorňovali na jejich špatný stav, že však opravy nebyly pro nedostatek peněz a špatné časy provedeny. Nemohli pro chudobu zaplatit požadovanou pokutu 22 zl. 30 kr. a prosili o její odpuštění. Hrabě jim odpověděl, že si to sice nezasluhují, ale s ohledem na špatné časy a jejich dětí jim polovinu postihu prominul. Nakonec ale k opravě varhan přece jen v roce 1747 došlo.
Po zmíněných stavebních úpravách na počátku 18. století byl pod bývalým chórem umístěn i cenný obraz Zmrtvýchstání od významného malíře rudolfinské doby Johanna van Aachena (dnes v muzeu) a později zde byl instalován i obraz sv. Kateřiny od Karla Škréty, věnovaný kostelu hrabětem Kristiánem Kryštofem Clam-Gallasem v roce 1819.
Při rozsáhlých úpravách interiéru v letech 1782-83 byla přemístěna kazatelna, zvětšen počet lavic, upravena panská oratoř (ta byla navíc opatřena znakem Clam-Gallasů a Šporků), opraveno dláždění podlahy, věž zakončena dvěma makovicemi a znovu osazeny tři zvony. Renovace se dočkal i památník Redernů a ze skláren ve Sloupu bylo pořízeno deset lustrů. Zhoubný požár v roce 1797 kostel a sousední budovy ušetřil. Zub času však hlodal na varhanách, takže byly v roce 1838 přestavěny (s použitím částí starého nástroje) a v roce 1863 došlo k jejich další restauraci. O něco dříve - roku 1854 - provedl malíř V.Max renovaci hlavního oltáře, v následujícím roce byly pořízeny bleskosvody a na počátku šedesátých let došlo k výměně střešní krytiny, okapů a na pozlacení makovic.
Další etapa renovačních a údržbářských prací spadá do let 1889 až 1892. Směřovaly k tomu, aby byly uchovány cenné architektonické a umělecké prvky předchozích staletí, např. původní nátěry či nápisy. Barevného provedení se dostalo oknům, byl vymalován vnitřní prostor kostela, ve výklenku nad západním vchodem byla umístěna socha sv. Petra, věžní hodiny, instalované již v roce 1787, dostaly čtvrtý ciferník. U vstupu na severní straně byla zbudována malá vchodová přístavba, takže tu vznikla předsíňka zavíraná dveřmi.
Tyto a další tehdy provedené práce daly kostelu v podstatě dnešní podobu, která však je navíc poznamenána událostmi dvacátého století, kdy dvě světové války a společenský vývoj nepřály náležité péči o tento památný objekt. Jen jako příklad mohou být uvedeny osudy zvonů, chlouby každého kostela. Ve věži děkanského kostela viselo před válkou 6 zvonů - velký ” Biskup”, střední ”Poplach”, ”Polední zvon”, ”Svatý”, ”Žák”, a ”Umíráček”. V první válce byly pro válečné účely zrekvírovány čtyři z původních šesti zvonů a nahrazeny byly v roce 1923 zvony odlitými Wintrem z Broumova za cenu rovných 100 000,-Kč, Velký ”Salvator”, průměr 145 cm, hmotnost 1692 kg, tónina des, střední zvon ”Válečník“, průměr 117 cm, hmotnost 984 kg, tónina F, menší ”Ave” ( Zdrávas), průměr 99 cm, hmotnost 582 kg, tónina as a malý zvon ”Antonius”, průměr 74 cm, hmotnost 263 kg, tónina des. Zvony byly vysvěceny 25. 3. 1923. Na jaře 1942 byly kostelu znovu odebrány tři zvony. A když uvážíme, že poslední větší práce v interiéru byly provedeny v roce 1936 a následující desetiletí nebyla generální údržbě církevních památek v okrajových oblastech vůbec nakloněna, je třeba přivítat, že v roce 1999 došlo k rozsáhlým restauračním pracím pod vedením akad. malíře Jaroslava Patočky z Liberce. Týkaly se vlhkem těžce postižených omítek, obnovy podlah, zabezpečením spodních částí galerií, zabudování nových oken a ochranných sítí před nimi,
V poslední době byla provedena kompletní výměna původní střešní krytiny za měděné střešní pláty, dále vyčištěny půdní prostory, vyměněna část krovu a v neposlední řadě zrestaurován nástěnný obraz za hlavním oltářem.
Restaurační práce budou postupně pokračovat v dalších prostorách kostela.
Kostel položený mimo centrum města, ale uvnitř jeho hradeb při říčce Smědé, byl – jak bylo ve středověku zvykem – obklopen hřbitovem, v blízkosti stála škola a přirozeně budova děkanství. Ta je v pramenech uváděna již v roce 1557, o třináct let později byla rozšířena, takže kromě sklepení měla přízemí a jedno patro, navíc k ní patřily příslušné hospodářské budovy. Tato výstavba souvisela bezesporu s významnou úlohou, kterou měl zdejší protestantský kněz vůči ostatním duchovním coby jejich superintendent. K další přestavbě fary došlo roku 1691, kdy se v souvislosti s poválečnou obnovou a upevněním katolického náboženství mezi lidem pochopitelně zvýraznilo i postavení frýdlantského děkana.
V okolí děkanského kostela připomínají minulá století náhrobníky na obvodní zdi (9) a na vnější kostelní zdi (9) ze 17. a 18. století. Křížová cesta byla obnovena po roce 1857. Nejvýraznějším objektem v prostoru před kostelem je však mariánský sloup, přemístěný sem v roce 1898 z Horního náměstí. Pochází z roku 1723. Kolem ústředního sloupu se sochou P. Marie jsou rozmístěny plastiky sv. Josefa, Jana, Jáchyma a sv. Anny, na konzole pak sv. Jan Nepomucký. Na vnější kostelní zdi naproti děkanství se ještě nachází socha sv. Heleny.
Někdejší hřbitov u kostela byl již na počátku 18. století zrušen a místo něj se začal používat prostor před městskými hradbami na "Pohřebišti". Pohřbívalo se také u kostela sv. Magdaleny ve Větrově. Dnešní hřbitov byl založen severně od města v roce 1878.
použitá literatura : Frýdlnatsko - R.Anděl, R.Karpaš a kolektiv - Nakladatelství 555 - 2002