Fara Frýdlant

Legenda o Antikristu (Vladimir Solovjev)

Autor: Martina Sedlářová, publikováno dne: 28.05.2014 22:40:00
Ruský spisovatel a hluboce věřící pravoslavný křesťan ve „Třech rozhovorech“ naznačuje utopickou představu sjednocení křesťanů i jejich zápas s Antikristem.
Ve svém posledním díle, napsaném v roce 1900 několik měsíců před svou smrtí, předvídal, že 20. století bude poznamenáno velkými válkami, velkými a krutými revolucemi a velkými občanskými zápasy. Na konci století evropské národy – v přesvědčení o velkých škodách, které způsobila jejich rivalita, dají vzniknout Spojeným státům evropským, „ale problémy života a smrti, konečného osudu světa a člověka se stanou ještě komplikovanější a zmatenější. Pro množství výzkumů a nových objevů na poli fyziologie a psychologie společnost duchovně upadne a nenajde řešení. Projeví se úplný úpadek teoretického materialismu, který bude mít ale negativní charakter. To však nepřispěje k rozšíření a posílení víry. Naopak, všechno zaplaví nevěra. Takže nakonec se v Evropě vyvine situace, která se jeví jako prázdnota. Právě z této prázdnoty se prosadí působení Antikrista.
Antikrist je nejprve zvolen prezidentem Spojených států evropských, pak provolán římským císařem, zabydlí se v celém světě a nakonec se vloží do života církví.
Antikrist věří v dobro a dokonce v Boha, ale miluje jen sám sebe. „Byl to asketa, snaživec a filantrop. Dává najevo „nejvyšší projevy umíněnosti, nezištnosti a aktivní dobročinnosti." Od svého mládí se projevoval jako vzdělaný a bystrý exegeta: obsáhlé kritické dílo o Bibli mu získalo doktorát honoris causa na univerzitě v Tübingenu.
Antikristova kniha, která mu zajistila slávu a všeobecné uznání, nese titul: „Otevřená cesta k míru a všeobecné prosperitě“, ve které se snoubí respekt k tradici a antickým symbolům s širokým a odvážným radikalismem v oblasti sociálních a politických požadavků a směrnic, „ bezmezná svoboda myšlení s hlubokým pochopením pro všechno mystické, absolutní liberalismus s horoucím zápalem pro společné blaho, nejvyšší idealismus v řídících principech s přesnou vitalitou praktických řešení“.
Je pravda, že někteří věřící kladli otázku, proč zde není aspoň jednou jmenován Kristus, ale druzí namítali: „ K čemu, když obsah knihy je prostoupen pravým křesťanským duchem, aktivní a všeobecnou láskou a všeobecnou dobrotivostí“. Co více chcete? „Ostatně, on neprojevoval vůči Kristu zásadní nepřátelství. Dokonce oceňoval správný záměr jeho nejvyššího učení. Jen tři věci se mu zdály na Kristu nepřijatelné: Především jeho starosti v oblasti morální. Říkal: „Kristus svým moralismem rozdělil lidi podle dobra a zla“, zatímco já je spojím dobrodiními stejně potřebnými pro dobré i zlé.“ Dále se mu nelíbila „jeho absolutní snaha o jednotu“. On je jedním z mnoha, nebo „byl mým předchůdcem, protože dokonalým a definitivním spasitelem jsem teprve já, já jsem očistil jeho poselství od toho, co je pro dnešního člověka nepřijatelné.“ Především nemohl snést skutečnost, že Kristus by měl být stále živý, a hystericky opakoval: „Není mezi živými a nikdy mezi nimi nebude. Nevstal z mrtvých, nevstal, nevstal! Ztrouchnivěl, ztrouchnivěl v hrobě...“
Solovjov charakterizuje Antikrista jako pacifistu, ekologistu a ekumenistu.
V druhém roce kralování jako římský a univerzální císař vydává prohlášení: „Obyvatelé země! Slíbil jsem Vám mír a také jsem vám ho dal“.
Slovy „Kristus přinesl meč, já přinesu mír“ se nadřazuje nad Kristem.
„Kristus přišel, aby přinesl na zem pravdu, a tato pravda, jakožto dobro především rozděluje.“ Kristus přinesl na svět právě boj oddělením dobra od zla, pravdy od lži.
Solovjov říká: „Válka je jistě zlo, ale je třeba uznat, že jak v životě jednotlivců, tak v životě národů jsou situace, ve kterých není možno odpovědět na zlovolné násilí jen napomínáním a dobrými slovy“.
Antikrist je také ekologista. „Nový pán země je především filantrop, plný soucitu nejen s lidmi, ale také s živočichy. On sám byl vegetarián, zakázal vivisekci pod přísným dohledem; společnosti na ochranu zvířat všemi prostředky podporoval.“
Antikrist je konečně vynikající ekumenista „schopný vést dialog slovy plnými sladkosti, důvtipu a výmluvnosti“. Svolá představitele všech křesťanských náboženství na ekumenický koncil, který se koná pod jeho předsednictvím.
„Nejste-li schopni domluvit se mezi sebou – řekne na ekumenickém shromáždění – doufám, že přivedu ke shodě všechny části, když ukážu všem stejnou lásku a stejnou péči, abych uspokojil aspirace jednoho každého“.
Je to ekumenismus vnější a „kvantitativní“, který se mu takřka perfektně povede. Masy křesťanů vstoupí do jeho hry. Jen malá skupina katolíků na čele s papežem Petrem II., nevelký počet pravoslavných pod vedením starce Jana a několik protestantů, kteří promlouvají ústy profesora Pavla se postaví na odpor Antikristovu spolku. Těm se podaří vytvořit ekumenismus podle pravdy, spojí se v jediné církvi a uznají Petrův Primát. Ale bude to ekumenismus „eschatologický“, vznikající tehdy, když dějiny dospějí do svého závěru: „Tak se uskuteční jednota církví v srdci a v temné noci na opuštěné výšině“, říká Solovjov. Ale temnota noci bude rozptýlena živou září a na nebi se objeví velké znamení: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy“.
Jaké je tedy „prorocké napomenutí“, které dospělo do našich dnů tímto zvláštním podobenstvím velkého ruského filozofa?
Nesmíme se vzdát křesťanství Ježíše Krista, křesťanství, jehož středem je pohoršení kříže a zmrtvýchvstání našeho Pána. Boží Syn ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, jediný Spasitel lidstva.
Je to „kámen“ jak o sobě sám Pán Ježíš řekl – a na tomto „kameni“ se buď buduje, nebo se na něm troskotá (když se postavíme proti němu): „Kdo na tento kámen padne, ten se potluče, a na koho padne, toho rozdrtí“ (Mt 21,44).
V úvodu ke „Třem dialogům“ vypráví Solovjov, že svého času v jedné ruské gubernii začali praktikovat nové náboženství. Jeho přívrženci si v nějakém temném koutě izby pořídili ve zdi prohlubeň, přiblížili k ní své rty a opakovali několikrát naléhavě: „Moje izbo, moje díro, spaste mě!“
Ale aspoň konkrétně a přesně izbu nazývali izba a díru díra. V našem světě je to mnohem horší, stěžuje si filozof. „Člověk pozbyl starou poctivost. Jeho izba dostala denominaci „Boží království na zemi“ a svou díru začal nazývat „nové evangelium“. Ale křesťanství bez Krista a bez jeho dobré noviny o jeho osobním zmrtvýchvstání se stala prázdným prostorem stejně jako izba a díra oněch venkovanů.
Přečtěte si tuto knihu a zamyslete se nad tím, zdali jste nevstoupili do „hry“ Antikrista.